Vydané knihy

Dračí princezna 

Dračí princezna

Tištěná kniha k dostání zde. 

E-kniha k dostání zde. 

Recenze knihy:

Moje malá knihovna     Aire's world of books     SeaBook     Svět mezi řádky

Ukázka z knihy:

Prolog

Jednoho dne se narodí mocný potomek. Bude zvláštní, jak svým vzhledem, tak svými schopnostmi.

Ale v našem světě bude v nebezpečí. Musí být za každou cenu udržen na živu. Jeho záchrana bude stát mnoho, ale nesmíme to vzdát.

Musí se určit strážce, který s ním bude putovat životem v cizím světě. Nebude nijak zasahovat, dokud potomek nedosáhne potřebného věku. Strážce má za úkol chránit, ne ovlivňovat. Má za úkol přivést potomka zpět k nám až nadejde ten správný čas.

Ochrana toho dítěte nás bude stát mnoho životů, ale on na oplátku zachrání naši rasu. To je jeho osudem...

"Damiane," zašeptala rudovlasá žena do ticha svému muži, který držel malé dítě v náručí. Žena nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou a jen stěží potlačovala blížící se pláč.

"Ano, zlato?" Vzhlédl k ní smutnýma očima její milý.

"Třeba to není ona, třeba děláme velkou chybu," špitla s nadějí v hlase a očima prosila o manželovo potvrzení.

"Trisho," oslovil ji Damian nesmlouvavým, ale lítostivým hlasem. Chytil dítě do jedné ruky a druhou objal svoji ženu. "Sama dobře víš, že tohle je pro ni to nejlepší, pro nás všechny." Na poslední slova kladl velký důraz. Potřeboval, aby to jeho žena pochopila, aby věřila, že dělají správnou věc.

Chvíli se dívali na usmívající se dítě a v tichosti se s ním loučili. Ty velké šťastné oči, barvou připomínající pomněnky, které jí tolik dodávaly na kráse, ty si budou pamatovat navždy.

"Na, vezmi si ji," řekl Damian a podal Trishe malý uzlíček, ve kterém byla holčička zabalená.

"Je to hodná rodina, vždyť to víš," pokračoval Damian, zatímco něco psal na papír.

"Už je čas," oznámil, když přeložil papír. Upravil si gumičku na svých blonďatých vlasech, které měl právě svázané do culíku, potom si vzal zpět malé dítě a pronesl láskyplným hlasem: "Budeš nám chybět, Tenesie." Letmo ji políbil na čelo a na dlouhou dobu naposledy, se jí zahleděl do modrých očí.

"Pa, broučku, a neboj, opět se setkáme," zašeptala Trisha a pohladila stále se usmívající děťátko po kratičkých vlasech.

Damian přešel blíž k venkovním dveřím jednoho z domů a položil před ně malou holčičku.

"Sbohem," zašeptal a zazvonil. Objal svoji manželku, která už nedokázala zadržet pláč.

Oba během okamžiku zmizeli, ale nebyli daleko. Pozorovali, jak mladá blonďatá žena otevírá dveře a bere jejich dcerku do náruče. Chvíli se zmateně rozhlížela, a pak si přečetla dopis.

"Takže ty jsi Tenesie? Těší mě," usmála se na děvčátko. Žena se ještě několikrát rozhlédla po ulici, jestli nezahlédne rodiče dítěte, ale marně.

Za nedlouho žena i s malou holčičkou zmizela za zavřenými dveřmi, vchodové světlo zhaslo a vše pokračovalo v klidném spánku.

1. kapitola

Všechny dotyky a pohlazení jsem vnímala každou buňkou těla. Jeho prsty na mých zádech za sebou zanechávaly rozžhavené cestičky, ale já chtěla víc.

Vzdychla jsem a zajela mu prsty do vlasů. Cítila jsem, že jeho všudypřítomné ruce našly cestičku k rozepínání podprsenky, ale najednou se zarazil.

"Opravdu víš, že budeme sami?" zeptal se, když se trochu odtáhl. Hleděla jsem mu přímo do těch jeho oříškových očí, kterým se prostě nedalo lhát. Jen jsem se usmála a lehce ho políbila na rty.

"Ty mě vůbec neposloucháš, Briane," oznámila jsem mu lehce naštvaným tónem. "Říkala jsem ti, že naši jsou u známých. Vrátí se nejdříve zítra odpoledne." Očividně byl s mojí odpovědí spokojený, jelikož se opět hladově přisál na mé rty a já se znovu mohla začít věnovat cuchání Brianových krátkých blond vlasů.

Přivřela jsem oči a užívala si každičký jeho dotyk. Projela mnou velká vlna vzrušení a já se cítila, jako bych byla v jednom ohni.

Užívala jsem si plnými doušky vše, co mi Brian mohl nabídnout, když v tom jsem zaslechla jeho bolestivý výkřik a zprudka otevřela oči.

"Briane?" vykřikla jsem vyděšeně, ale nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Hleděla jsem do těch hnědých vyděšených očí a nevěděla, co dělat. Pane Bože, vždyť on hoří! To nemůže být pravda.

"Pomoc!" vykřikl z čista jasna a tím mě probral z transu. Donutila jsem se odtrhnout oči od hořících vlasů a pomalu se škvařícího obličeje. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se do koupelny pro vodu.

Jakmile jsem rozrazila dveře koupelny a shýbla se pro kbelík, samým zděšením jsem vykřikla. Mé ruce hořely. Okamžitě jsem pustila vodu z kohoutku a snažila se je uhasit, ale nešlo to.

Zvedla jsem oči k zrcadlu a při pohledu na svůj odraz se mi v krku rodil nový výkřik.

Kolem celé mé hlavy byl oheň, ale brzy jsem si uvědomila, že jsem vlastně ani já sama nehořela, to jen všude kolem mě byly plameny, které okamžitě přeskakovaly i na okolní nábytek.

Hned, jak odezněl prvotní šok, jsem si uvědomila, že mě to vůbec nepálí, ale i přesto jsem popadla ručník a snažila se oheň uhasit.

Stejně jako předchozí pokus i tento skončil neúspěšně. Zaslechla jsem další z Brianových výkřiků, které vycházely z mého pokoje a to mě uvrhlo do dalšího šoku.

Zdálo se, jako bych najednou měla v hlavě úplně prázdno. Zapomněla jsem na skutečnost, že hořím i na kbelík, kterým jsem chtěla uhasit Briana. Dokázala jsem myslet jen na to, že můj přítel je v plamenech. Musela jsem něco udělat, nějak ho zachránit.

Zastavila jsem se na prahu mého pokoje a sledovala, jak se z Briana, z kapitána hokejového mužstva, stává hromádka popela.

I když jsem nedokázala racionálně přemýšlet, jedno mi bylo jasné. Brianovi už nepomůžu a právě v tu chvíli mě zachvátila panika.

Rychle jsem se otočila a rozběhla se ke dveřím. Cestou jsem strhla bundu z věšáku takovou silou, až jsem urvala poutko.

Vyběhla jsem z našeho domu ven a okamžitě se do mě dala zima. Neuvědomila jsem si, že na sobě nemám nic kromě kalhot a podprsenky.

Venku už byla tma a až na jednu blikající pouliční lampu tu nebylo žádné osvětlení.

Rozběhla jsem se do jedné z postranních uliček, aniž bych vnímala, kterým směrem se vydávám. Ani mě nenapadlo zapamatovat si cestu, kterou běžím, vždyť okolí našeho domu znám víc než dobře.

Zastavila jsem se až u chladné stěny, která mi zabránila v bezhlavém útěku. Ocitla jsem se ve slepé uličce.

Zády jsem se opřela o zeď a pomalu po ní sjela do sedu. Cítila jsem, jak mi mráz proniká do každého kousku těla, ale bylo mi to jedno. Dokázala jsem myslet pouze na jedinou věc, a to na Brianovu smrt. Stále před očima vidím škvařící se maso a jeho vyděšený pohled. Sice nechápu proč a jak se to stalo, ale určitě za to můžu já. Je to moje vina, že Brian zemřel.

Přitáhla jsem si nohy k tělu a rukama si schovala hlavu. Z ničeho nic jsem propukla v hysterický pláč.

Je to moje vina. To já ho zabila. Je ze mě vrah, monstrum. Co teď budu dělat? Brian je mrtvý. Jak tohle vysvětlím lidem? Ne, tohle musí být jen hloupý sen, noční můra. Tohle prostě nemůže být pravda.

"Briane," zašeptala jsem mezi vzlyky. Sebrala jsem všechny zbylé síly k tomu, abych se štípla. Nic, pořád jsem byla v tom ošklivém snu, ze kterého jsem se tak zoufale snažila probudit.

Opět jsem upadla do své letargie a neprobraly mě z ní ani blížící se tiché kroky, které jsem zaslechla. Dokonce jsem se ani nemohla přinutit ke zvednutí hlavy, abych se podívala, kdo je tím příchozím.

"Esie," ozvalo se vedle mě a někdo mi sebral bundu z ruky a obalil ji kolem mého zmrzlého těla. Stále jsem byla natolik v šoku, že jediné, co jsem dokázala vnímat, byl mráz zakusující se do mého těla. Stále jsem byla v takové apatii, že mi bylo jedno, co se mnou ten příchozí udělá, ať si mě klidně zabije, stejně bych si nic jiného nezasloužila.

"Není tu bezpečno, ale neboj se, dostanu tě odsud," oznámil mi mužský hlas, který mě oslovil divnou zkráceninou mého jména. Náhle jsem ucítila, jak mě někdo zvedl z chladné země a uvěznil ve svém pevném objetí.

Ten muž, co mě držel, voněl mořem a vyzařovalo z něho bezpečí.

Pod houpavými pohyby, které způsobovala jeho chůze, se mi začala klížit víčka. Netrvalo to dlouho a já usnula v náruči cizího muže.